Pokud my, oběti a přeživší, nebudeme mluvit otevřeněji o příčinách a zdrojích našich traumat, jak můžeme čekat, že společnost pochopí realitu traumatu? Krátká odpověď zní: nemůžeme. Hned za ní ale musí následovat druhá, stejně důležitá věta – otevřenost obětí nemůže být podmínkou jejich důvěryhodnosti . Právě v tomto napětí se láme většina debat o zneužívání, násilí a traumatu.  Společnost často očekává explicitnost, protože chce jednoduché obrazy: násilí jako fyzickou agresi

Psal se rok asi 1999 nebo 2000. Já byla gymnazistka. Na první pohled veselá holka. Na druhý pohled ne zrovna šťastný člověk. Málo kdo to ví, ale vyrůstala jsem v pěstounské péči své babičky, moji sourozenci v dětském domově. Dřív jsem se za to strašně styděla. Až vlastně před pár lety mi došlo, že JÁ se nemám za co stydět.