Třesu se. Ta noční košile je mi malá, škrtí mě v podpaží. Třesu se ale hlavně strachem. Prsty svírám kuchyňský nůž. Ostrá ocel mě pálí v dlani. Prosím, ať mě nenajde, opakuju si v duchu jako modlitbu. „Broskvičko... kdepak jsi, holčičko?“

Pokud my, oběti a přeživší, nebudeme mluvit otevřeněji o příčinách a zdrojích našich traumat, jak můžeme čekat, že společnost pochopí realitu traumatu? Krátká odpověď zní: nemůžeme. Hned za ní ale musí následovat druhá, stejně důležitá věta – otevřenost obětí nemůže být podmínkou jejich důvěryhodnosti . Právě v tomto napětí se láme většina debat o zneužívání, násilí a traumatu.  Společnost často očekává explicitnost, protože chce jednoduché obrazy: násilí jako fyzickou agresi

Příběh o holce, co si myslela, že potkala prince z pohádky, ale on to byl spíš špičkovej psychopat s neomezeným rozpočtem. Kamila má všechno – perfektní košili, skvělou práci a chlapa, co jí k nohám hází diamanty. Jenže ty diamanty mají ostrou hranu, o kterou se dřív nebo později každý pořeže. Je to povídka o tom, jak snadno se dá splést ochranářský gesto s brutální kontrolou a jak těžký je utýct z vězení, který má zlatý mříže a výhled na Eiffelovku.

Příběh o mámě, která chce chránit — a dceři, která se pod tou ochranou dusí. O rodičovské kontrole, která nevytváří bezpečí, ale ticho. A o tom, jak snadno může někdo cizí vstoupit do života dítěte, které se cítí neviděné. Povídka o strachu, slepotě, dobrých úmyslech a špatných rozhodnutích. A o tom, že největší nebezpečí často nezačíná venku, ale mezi čtyřma očima doma.

Tahle povídka není slaďárna o tom, jak se mladá holka poprvé zamilovala. Do chlapa. Je to příběh o lásce k iluzi, která trvala déle než reálný vztah pod tím vším.Bára totiž za celý život nezažila lásku bez podmínek — tak si jednu vysnila.A držela se jí tak pevně, až zapomněla žít vlastní život. Je to povídka o tom, že někdy nemilujeme člověka, ale pocit, který jsme si s ním spojili.A o tom, jak těžké je tu iluzi pustit.

ovídka o ženě, která dluží příliš: lidem, světu — a nakonec i vlastní minulosti. Sama sobě. A o muži, který netuší, že svou laskavostí otevírá dveře, za nimiž číhá něco, co nikdy nepatřilo jemu. První polibek ve výtahu. Ne romantično. Ne vášeň. Jen rozhodnutí mlčet, protože dluží. A to ticho je hlasitější než cokoli, co se děje fyzicky. Je to příběh o hranici, která se nepřekročí najednou, ale po kouskách. Až nakonec zůstane jediná věta: „Asi jsem mu zničila život.“

Psal se rok asi 1999 nebo 2000. Já byla gymnazistka. Na první pohled veselá holka. Na druhý pohled ne zrovna šťastný člověk. Málo kdo to ví, ale vyrůstala jsem v pěstounské péči své babičky, moji sourozenci v dětském domově. Dřív jsem se za to strašně styděla. Až vlastně před pár lety mi došlo, že JÁ se nemám za co stydět.