Ukázka z knihy Kartářka: Prolog

Je sotva šest večer, ale skoro si nevidím na špičku nosu. V listopadu se smráká brzy. Tma v tomhle baráku nežere jen světlo, žere i naději. Zatuchlý smrad mokré omítky mě štípe do nosu. Mramor na podlaze chodby studí do mých bosých nohou jako led. Masivní zábradlí schodiště se v hlubokých stínech tyčí k horním patrům a zlověstně sténá pod každým záchvěvem průvanu.

Třesu se. Ta noční košile je mi malá, škrtí mě v podpaží. Třesu se ale hlavně strachem.

Prsty svírám kuchyňský nůž. Ostrá ocel mě pálí v dlani.

Prosím, ať mě nenajde, opakuju si v duchu jako modlitbu.

„Broskvičko... kdepak jsi, holčičko?“

Od lítaček, co vedou k zahradě, slyším zvuky. Jeho hlas je slizký. Jako slimák, co po sobě na kůži nechává mokrou stopu. Zadržuju dech. Musím se dostat zpátky. Vybíhám ze záchoda.

Ale sotva to stihnu ke dveřím, je za mnou. Jsem přitisknutá v té úzké chodbě pod schody, schovaná za starou almarou a stohy starých novin. Dveře babiččina bytu jsou kousek ode mne. Tak blízko. Jenže on stojí v cestě.

Slyším ho. Kroky jsou už pomalé, těžké. Pod botou mu křupne písek, co sem natahal sousedův pes. V hrdle mě pálí potlačovaný vzlyk. Vyklouzla jsem ze společného záchodu na chodbě vteřinu před tím, než tam došel. Myslela jsem, že to stihnu do bytu, ale uvízla jsem tady.

„Mám tu pro tebe něco hezkého… Užijeme si to, Broskvičko,“ zašeptá. „Slibuju, že si dám záležet, aby se ti to líbilo.“

Zatínám zuby a dlaní si zakrývám ústa. Ticho chodby je hmatatelné, lepí se na mě jako pavučiny, které cítím všude okolo. Tělo vypovídá službu. Nohy jsou jako z olova. Tohle není hra na schovávanou. Jestli mě chytí, bude za trest chtít i tamto.

Cink.

Kov narazil na mramor. Zvuk se odrazil od vysokých stropů jako výstřel. Nůž mi vyklouzl ze zpocené ruky a zajel kamsi hluboko pod almaru. Hrábnu do prázdna, pod prsty cítím jen prach a starý papír.

„Neměla by sis se mnou hrát, Broskvičko! Víš, že tě vždycky najdu! Děláš si to jenom horší!“

Vyhlédnu zpoza skříně. Jeho silueta se rýsuje proti oknu do vnitrobloku. To slabé světlo z něj dělá stín bez obličeje. Jenže já vím, čí tvář to je. Babiččin přítel. Ve dveřích se na něj babička usmívala. Mně řekla, ať nezlobím. Že mě pohlídá.

„Já tě naučím...“ zavrčí a vykročí ke mně. Natahuje ruku. Paže jako prachnivé větve, co mě chtějí zlomit. Zavírám oči. Chci zmizet.

A pak ten dům promluvil. Dřevo v patrech nahoře zapraskalo, jako by se lámala páteř. Strop nad námi úpěnlivě zakňučel. Rána, jako by se hroutila celá střecha, otřásla zdmi. On ztuhl. Ruka se mu zastavila pár centimetrů od mých vlasů. Těká očima po stínech nad sebou. Teď vypadá vyděšeně on.

„Do hajzlu... co to bylo?“ vydechl.

Využívám toho. Vystřelím ze svého úkrytu, prosmýknu se kolem něj k bytu. Moje nohy mě nesou samy, instinkt je silnější než strach. Při startu srazím jeden stoh novin, co se mu sype k nohám.

„Stůj! Ty malá mrcho!“

Cvaknu klikou, vpadnu dovnitř do předsíně a rvu dveře zpátky. On je hned za nimi. Cítím, jak do nich vrazil ramenem, ale zámek už zapadl.

„Ne, nech mě!“ Křičím, ale v tomhle domě s vysokými stropy se křik jen odráží od studených zdí, dokud neumlkne. Nikdo nepomůže. Jen já a starý dům, který teď zase tiše dýchá se mnou.