Třesu se. Ta noční košile je mi malá, škrtí mě v podpaží. Třesu se ale hlavně strachem. Prsty svírám kuchyňský nůž. Ostrá ocel mě pálí v dlani. Prosím, ať mě nenajde, opakuju si v duchu jako modlitbu. „Broskvičko... kdepak jsi, holčičko?“

Pokud my, oběti a přeživší, nebudeme mluvit otevřeněji o příčinách a zdrojích našich traumat, jak můžeme čekat, že společnost pochopí realitu traumatu? Krátká odpověď zní: nemůžeme. Hned za ní ale musí následovat druhá, stejně důležitá věta – otevřenost obětí nemůže být podmínkou jejich důvěryhodnosti . Právě v tomto napětí se láme většina debat o zneužívání, násilí a traumatu.  Společnost často očekává explicitnost, protože chce jednoduché obrazy: násilí jako fyzickou agresi

Příběh o holce, co si myslela, že potkala prince z pohádky, ale on to byl spíš špičkovej psychopat s neomezeným rozpočtem. Kamila má všechno – perfektní košili, skvělou práci a chlapa, co jí k nohám hází diamanty. Jenže ty diamanty mají ostrou hranu, o kterou se dřív nebo později každý pořeže. Je to povídka o tom, jak snadno se dá splést ochranářský gesto s brutální kontrolou a jak těžký je utýct z vězení, který má zlatý mříže a výhled na Eiffelovku.