Text se věnuje dopadům sexuálního zneužívání v dětství na vztah k tělu, jídlu, sexualitě a intimitě. Neobsahuje explicitní popisy samotného zneužívání. Přesto, pokud jste sami zažili něco ošklivého nebo prostě jste jen hodně citliví, zvažte prosím, zda si to chcete přečíst. Když se mluví o tom, jak sexuální zneužívání ovlivňuje pozdější sexualitu, lidé si často představí strach ze sexu. Oběť, která nesnese dotek. Člověka, který se sexu vyhýbá. Panickou reakci, když se k němu

Když vás vychovají jako malého robota, který nesmí cítit, protože jeho vlastní pocity, potřeby, touhy a emoce jsou otravné a nežádoucí, stane se z vás na několik let opravdu výkonný stroj. Stroj, který takřka nedělá chyby. Nemůže si je dovolit. Protože když chybuje, trest bývá zdrcující. Fyzicky i emocionálně.

V tomhle textu je toho hodně. Tělo, šikana, menstruace, sexualizace, kariéra, lesbofobie, mateřství, porodnictví, práce, nevěra, věk i stáří. Některé pasáže mohou působit tvrdě, hrubě nebo přepáleně. S tím počítám. Satira má někdy zvětšovat, karikovat a tlačit na místo, které bolí. Ne proto, aby byla fér ke každému jednotlivci, ale aby ukázala mechanismus, který v běžném provozu často přehlížíme. Tenhle text není o tom, že muži jsou zlo a ženy svaté oběti. Je o společno

Miluju písničku od Mirai – Když nemůžeš, přidej víc. Když ji teď poslouchám, dalo by se vlastně říct, že je to taková hymna workoholika. Docela dobře si vzpomínám, jak nám tuhle větu otřískávala o hlavu už naše tělocvikářka na základce. Říkali jsme jí Karkulka. Nosila totiž červenou teplákovku. Ta věta je povzbuzení. Jenže pro workoholika je to jako sjet lajnu koksu a ponořit se do práce, kterou prostě nezvládá. Workoholic, v té první rané fázi, kdy všechno zvládá, totiž jede

Existuje zvláštní společenská představa, že oběť sexuálního zneužívání nebo znásilnění poznáte na první pohled. Pravdou je, že neexistuje správný profil oběti.

Kouč. Terapeut. Psycholog. Psychiatr. Průvodce. Konzultant. Léčitel. Mentální mentor. Astrální šaman. Každý něco slibuje. Každý tvrdí, že právě on „to řeší“. A laik má během pěti minut pocit, že se ocitl v džungli pojmů, titulů a metod. Není divu, že se v tom lidé ztrácejí.

Pokud my, oběti a přeživší, nebudeme mluvit otevřeněji o příčinách a zdrojích našich traumat, jak můžeme čekat, že společnost pochopí realitu traumatu? Krátká odpověď zní: nemůžeme. Hned za ní ale musí následovat druhá, stejně důležitá věta – otevřenost obětí nemůže být podmínkou jejich důvěryhodnosti . Právě v tomto napětí se láme většina debat o zneužívání, násilí a traumatu. Společnost často očekává explicitnost, protože chce jednoduché obrazy: násilí jako fyzickou agresi