Nejtěžší nebyl sex. Nejtěžší bylo získat zpátky vlastní tělo

Text se věnuje dopadům sexuálního zneužívání v dětství na vztah k tělu, jídlu, sexualitě a intimitě. Neobsahuje explicitní popisy samotného zneužívání. Přesto, pokud jste sami zažili něco ošklivého nebo prostě jste jen hodně citliví, zvažte prosím, zda si to chcete přečíst.

Když se mluví o tom, jak sexuální zneužívání ovlivňuje pozdější sexualitu, lidé si často představí strach ze sexu. Oběť, která nesnese dotek. Člověka, který se sexu vyhýbá. Panickou reakci, když se k němu někdo přiblíží. Jenže takhle jednoduché to být nemusí.

Někdo se sexu vyhýbá. Někdo ho naopak vyhledává. Někdo osciluje mezi obojím. A tentýž člověk může relativně snadno zvládat sex bez blízkosti, ale nedokáže snést intimitu s někým, kdo ho zná, miluje a je na něj hodný. A naopak, někdo snese sex jenom s někým, ke komu si před tím dlouze pěstuje vztah. A jsem si jistá, že celá tato škála má ještě další úrovně, které neumím pojmenovat. A všechny jsou legitimní, protože jsou naše.

Dlouhodobé zneužívání mě nenaučilo jen určitým způsobem prožívat sex. Naučilo mě nevnímat vlastní tělo jako součást sebe, ale jako nástroj pro potřeby někoho jiného.

A velká část mého dospělého života byla různými pokusy získat si ho zpátky.

Nejen v posteli.

Zneužívání se propsalo do mého vztahu k jídlu, dospívání, vlastnímu vzhledu, sexuální orientaci, k mužům ale i k ženám, blízkosti, touze i schopnosti říct ne. Ovlivnilo, koho jsem si vybírala, proč jsem od lidí utíkala i proč jsem někdy spala s někým, s kým jsem ve skutečnosti spát nechtěla.

Tohle není obecný popis toho, jak následky zneužívání prožívají všichni. Je to moje zkušenost a moje dnešní porozumění věcem, které mi dlouho připadaly jako nesouvisející sbírka vlastních selhání.

Když někdo jiný vykládá, co znamená tvoje tělo

Když to začalo, nešlo ještě o to, co si většina lidí představí pod slovem sexuální zneužívání.

Šlo o nevhodné doteky, tření nebo o to, že jsem se na něj při jeho masturbaci musela dívat. Bylo mi to nepříjemné, ale jako dítěti mi bylo vysvětleno, že je to normální. Že mě připravuje na život. A abych byla pořádná ženská a ne jen ležící prkno. Prostě abych věděla, co chlapi chtějí. O mně v tom samozřejmě nikterak nešlo.

S přibývajícím věkem a s tím, co všechno si dovoloval, se měnila i rétorika a plány. Mluvil o tom, jak se těší, až budu starší a narostou mi prsa. Jindy to byla jakási hra, jindy „učení“. A když jsem odmítala, přišel nátlak, trest, ponížení nebo něco, o čem věděl, že to opravdu nesnáším.

Můj pachatel neurčoval jen to, co se bude dít. Vysvětloval mi také, co mám při tom cítit.

Co je údajně normální. Jak má reagovat moje tělo. Co je příjemné. Jak poznám orgasmus. Co moje fyzická reakce znamená. Co znamená pro něj a jeho touhu a jeho vzrušení. Nikoliv, co to znamená pro mě. Pro mě to znamenalo maximálně tak to, že budu mít konečně pokoj.

Nepřímo to také znamenalo, kdy a co smím odmítnout a co přijde, když se zachovám v jeho očích nežádoucím způsobem.

Dítěti tak není odebrána pouze možnost rozhodovat o vlastním těle. Je mu odebráno i právo vykládat vlastní prožívání.

Moje tělo někdy mechanicky reagovalo. A mně připadalo, že mě zradilo. Nenáviděla jsem se.

Fyzicky příjemné pocity se propojily se strachem, odporem, podřízením, ponížením a hanbou. A také s pocitem spoluviny, protože když tělo reaguje, dítě si snadno začne myslet, že se na tom, co se mu děje, nějak podílí.

Nepodílí.

Tělesná reakce není souhlas.

Orgasmus není souhlas.

A už vůbec není spoluúčastí dítěte na jeho vlastním zneužívání.

To, že moje tělo něco cítilo, nebyl důkaz, že jsem to chtěla. Nebyl to důkaz, že se mi to líbilo. A nebyl to důkaz, že jsem přestala být dítětem, kterému dospělý ubližoval.

Tělo, které nesmí dospět

Následky sexuálního zneužívání se nemusí objevit jen v sexu. U mě se propsaly do opravdu rozličných témat. Mimo jiné také do vztahu k jídlu. A troufám si říct, že leccos mě v rámci terapie ještě čeká pochopit a najít pro to slova.

Jako dítě jsem se naučila rychle chápat, že s mým dospíváním bude všechno horší. Nevěděla jsem to ale způsobem, jakým člověk ráno vstane a řekne si: „Nesmějí mi narůst prsa, takže přestanu jíst.“

Takové věci se mohou odehrávat hluboko na pozadí. Bez jasné myšlenky, kterou si dokážete vyslovit. Dítě nepotřebuje svůj strach pojmenovat, aby podle něj začalo jednat.

Někde uvnitř mě existovala rovnice:

Dospět znamená stát se ještě žádoucnější pro člověka, před kterým se nemůžu chránit.

Nejedla jsem proto, abych byla hubená. Nejedla jsem zejména proto, abych se zmenšila. Abych zastavila dospívání. Aby mi nenarostla prsa. Abych pro něj byla co nejméně zajímavá. Aby ztratil zájem o někoho, kdo se nevyvíjí, jak si vysnil.

Dnes tuhle souvislost vnímám jako jednu z prapříčin své dřívější anorexie i dodnes přetrvávající poruchy příjmu potravy.

Zároveň nám matka obecně nedávala dost jídla. Přes týden jsem měla hlad a o víkendu jsem se u babičky najedla „do zásoby“.

Jedna porucha, ale několik vrstev ohrožení najednou: nedostatek jídla, nejistota, strach z dospívání a vlastní tělo jako zdroj a příčina nebezpečí.

Celé to vypadalo jako můj problém. Moje neschopnost normálně jíst. Moje nenávist k tělu. Moje selhání.

Až mnohem později jsem dokázala vidět, že nejedení nebylo jen ničením těla. Svým způsobem to byl také zoufalý pokus to zneužívané tělo ochránit.

Hledání těla, které ve mně nebude budit odpor

Zneužívání se propsalo také do mého hledání vlastní sexuální orientace. Mužské tělo jsem měla spojené s něčím, co smrdí, nevoní, nechutná, nepřitahuje a budí odpor. Nedokázala jsem ale poznat, co z toho patří skutečně mně a co je naučená reakce spojená s konkrétním člověkem a tím, co mi dělal.

A tak jsem zkoušela, jestli nejsem na ženy. Nevěděla jsem, jestli mě ženy přitahují, nebo jestli pouze hledám tělo, které ve mně nevyvolává naučený odpor a strach.

Neznamená to, že zneužívání určuje sexuální orientaci. Neudělalo ze mě lesbu ani mi žádnou orientaci „nevzalo“. Já sama jsem se pouze snažila zjistit, zda problém není v mužích jako takových. Jestli by blízkost se ženou nemohla být bezpečnější, příjemnější a méně odpudivá. A nebudu lhát, dodnes se mi čistě esteticky a vizuálně ženské tělo líbí mnohem více než to mužské. Přesto, navzdory pokusům, jsem heteračka jak vyšitá.

Jenže tím se problém s muži nevyřešil. Pouze jsem věděla, že se nemůžu schovat ani v jednoduchém vysvětlení, že mě muži zkrátka nepřitahují.

Přitahovali mě. A přitahují.

Chtěla jsem vědět, jestli bych mohla. Ne jestli chci.

Pak přišlo období, které by se dalo shrnout asi tak, že všechny ty grázly ošukám a ukousnu jim hlavu jako kudlanka. Dlouho jsem si myslela, že jsem prostě coura.

Dnes vím, že moje takzvaná promiskuita nebyla výrazem velké sexuální touhy nebo svobody. Často mi vůbec nešlo o sex.

Potřebovala jsem vědět, jestli bych toho muže mohla mít. Jestli dokážu vzbudit jeho touhu. Jestli tentokrát lovím já.

Celé dětství jsem byla v podřízené roli. Byla jsem kořist. Někdo jiný určoval, co se bude dít, co mám cítit a kdy smím odejít. Moje revolta proto spočívala v převrácení rolí. Teď jsem si vybírala já. Já jsem sváděla. Já jsem rozhodovala, koho oslovím a jestli mě bude chtít.

Jenže tahle moc měla velmi úzké hranice. Dokázala jsem ovlivnit, jestli mě muž bude chtít. Nedokázala jsem ale poznat a prosadit, jestli ho chci já. Ve chvíli, kdy se mi podařilo muže získat, moje moc často skončila. Měla jsem pocit, že jsem něco rozehrála, a proto to musím dohrát. Že když jsem ho svedla, už nemám právo couvnout. To přece ta poslušná holka nedělá.

Sex jsem mnohdy ani nechtěla. Jen jsem neuměla říct ne. Jemu ani sama sobě.

Vyhrála jsem zápas o moc při lovu. A vzápětí jsem se znovu stala kořistí, která má splnit očekávání druhého. A posloužit tomu, o co se hrálo.

Kontrolovala jsem jeho touhu. Ne svoje hranice.

A často jsem se za to pak nenáviděla. A tuhle nenávist pak nějak projektovala do toho vztahu, do těch mužů. Asi i proto mi nikdy žádný vztah vlastně nevydržel. Úspěšně jsem to tímto systémem sabotovala.

Zvenčí to mohlo vypadat, že jsem svobodná, sebevědomá a vybírám si. Uvnitř jsem ale stále neměla skutečný přístup k právu kdykoliv přestat.

Skutečná kontrola totiž není jen možnost něco začít. Je to také samozřejmé právo rozmyslet si to uprostřed. Na konci. Prostě kdykoliv. Bez pocitu, že teď už něco dlužím.

A potom tu byla blízkost.

První sex s někým mohl být v pořádku. Druhý možná také. Někdy i třetí. Pak se ale začal přibližovat. Už to nebylo dobrodružství, ale vztah. Začal mě znát. Byl laskavý. Zamiloval se.

A něco se změnilo.

Jednou něco řekl, nějak se mě dotkl nebo udělal zdánlivě bezvýznamné gesto. A mně se zhnusil. Někdy tak rychle a definitivně, že už jsem nedokázala připustit další dotek.

Nejtěžší pro mě dlouho nebyl sex. Nejtěžší byla blízkost.

Uměla jsem zvládat sex bez bezpečí. Vlastně jsem v tom asi byla i docela dobrá. Mnohem hůř jsem snášela bezpečí, ve kterém měl sex znamenat intimitu.

Promiskuita mi umožňovala mít sex a zároveň nedopustit skutečnou blízkost. Odešla jsem dřív, než měl druhý člověk příležitost se ke mně opravdu přiblížit — a než moje vlastní tělo stihlo rozhodnout, že už je zase v nebezpečí.

Spouštěče, které nevypadají jako flashback

Lidé si často představují flashback jako scénu z filmu. Někdo něco řekne, člověku se před očima objeví konkrétní vzpomínka, dostane panický záchvat a okolí okamžitě pozná, co se děje. Moje zkušenost často vypadá úplně jinak.

Jsou slova, která nepoužívám. Přestože jsem běžně sprostá a málokteré slovo mě pohorší, nesnáším například zdrobnělé názvy ženského přirození jako „broskvička“ nebo „kačenka“. Z toho se mi už přes 30 let dělá fyzicky špatně. Používal je můj pachatel.

Jednou tak bezděky ženské přirození pojmenoval můj tehdejší partner. Nebylo jen po sexu. Bylo i po vztahu.

Jenže já sama jsem v té chvíli nevěděla, že je to kvůli tomu slovu.

Spouštěč nemusí fungovat jako vypínač. Někdo použije slovo a vědomě si ho možná ani nespojím s minulostí. Něco se ale změní. Teprve za několik dní, když se mě ten člověk znovu dotkne, můj mozek vyšle jasnou zprávu: Proboha, fuj.

Tělo už člověka označilo jako nebezpečného. Vědomí k tomu ale ještě nedostalo vysvětlení.

Nevidím před očima scénu. Nekřičím. Nehroutím se. Jen najednou vím, že už to nepůjde. Že se mě ten člověk nesmí dotknout. A často sama nevím proč.

Jindy jsem souvislost poznala hned, ale ani tehdy jsem ji nedokázala vyřešit. Před mnoha lety se do mě zamiloval muž, který byl o hodně starší než já. I já k němu měla citovou vazbu. Než se ale stihla prohloubit, přišlo jedno slovo, určitý pach a nakonec drobný detail jeho těla. A bylo hotovo.

Bylo mi kolem třiceti. Jemu bylo přibližně tolik jako mému pachateli v době, kdy jsem byla dítě.

Nezhnusil se mi kvůli svému věku jako takovému. Několik smyslových vjemů ho v mém prožívání propojilo s konkrétním člověkem a situacemi z dětství.

Nevybavila se mi žádná konkrétní scéna. Nedostala jsem záchvat, který by někdo zvenčí poznal. Jen mi v jeho přítomnosti začalo být fyzicky špatně. Vypínala jsem se. Přestala jsem se cítit jako dospělá žena s mužem, kterého si sama vybrala. Uvnitř jsem byla znovu malá holka vedle starého člověka, kterého se bojí a který se jí hnusí.

Věděla jsem, že ten muž za můj prožitek nemůže. Zároveň jsem nevěděla, jak ochránit samu sebe jinak než útěkem.

Ublížila jsem člověku, který mi vědomě nic špatného neudělal. Dodnes netuší, proč jsem odešla. A mně je dodnes líto, že jsem mu ublížila.

Současně vím, že jsem se tehdy dokázala zachránit jediným způsobem, který jsem znala: zmizet. To, že mě mrzí bolest druhého člověka, neznamená, že jsem měla zůstat ve vztahu, ve kterém jsem se propadala do strachu, odporu a odpojení.

Flashback nemusí být vzpomínka, kterou člověk vidí před očima. Někdy je to náhlá změna celého prožívání. Člověk před vámi zůstává stejný, ale vy vedle něj přestáváte být dospělým člověkem, který má možnost volby.

Někdy si nejdřív všimnete odporu k člověku a teprve po letech pochopíte, co ho spustilo.

Nestačí, že mě partner chce. Potřebuji vědět, koho chce.

Pachatel mě nevnímal jako člověka.

Moje tělo pro něj bylo nástrojem k naplnění jeho potřeb. Nezajímalo ho, co chci, co cítím, čeho se bojím ani co mi ubližuje. A pokud ho moje pocity zajímaly, pak především proto, aby je mohl ovládat a přepsat vlastním výkladem. A využít je pro vlastní uspokojení.

Právě proto je pro mě v dospělém vztahu tak důležité, jakým způsobem mě partner chce.

Mám pocit, že společnost, reklama, některá média i pornografie učí kluky už od puberty vnímat ženské tělo po jednotlivých částech. Prsa. Zadek. Nohy. Ústa. Ženská osobnost se v tom může stát téměř nepodstatnou kulisou.

Ostatně sama koukám na porno a vidím to tam pořád. Jen se nad tím zamyslete. Vlastně i proto mám ráda to, čemu se říká „porno s příběhem“. Tedy ta věc musí mít děj, nějakou situaci, která vede k sexu.

Neříkám, že jsou muži zlí nebo že každý muž vnímá ženy jen jako objekty. Tenhle systém sami nevytvořili a často si ani neuvědomují, jaké představy o sexu, touze a ženském těle si z něj přinášejí do vztahů.

Jen málo mužů podle mé zkušenosti dokáže dát ženě skutečný pocit, že s ní chtějí mít sex proto, že touží po ní jako po celém člověku. Ne pouze po určitých částech jejího těla.

Nejde o to, že by můj současný partner po mém těle netoužil.

Jde o to, že touží po mně — a moje tělo je mou součástí, ne předmětem, který si ze mě vyřízne pro vlastní potřebu.

Rozdíl pro mě vystihuje jedna věta:

Bezpečný partner tě vnímá jako člověka, se kterým sex prožívá. Ne jako tělo, na kterém sex vykonává.

Tohle není rozdíl v technice. Není to seznam správných doteků, zakázaných slov a naučených reakcí.

Je to rozdíl mezi tím, zda jsem při sexu člověkem, nebo prostředkem.

Pachatel určoval, co se má dít s mým tělem, a zároveň mi vysvětloval, co při tom údajně cítím. A jak to mám dávat najevo, aby to pro něj bylo zajímavé.

Bezpečný partner se nesnaží moje prožívání vyložit za mě. Nepřesvědčuje mě, že něco chci, když to nechci. Nepotřebuje, aby moje tělo reagovalo určitým způsobem, a nedělá z mé reakce důkaz vlastní hodnoty.

Když moje tělo přestane spolupracovat, nepřestávám pro něj být milovaným člověkem.

Bezpečí není nepřítomnost spouštěčů

Bezpečný vztah neznamená, že spouštěče zmizely. Neznamená ani, že přišel správný muž a svou láskou mě zázračně uzdravil. Partner mě nevyléčil.

Vytvořili jsme spolu vztah, ve kterém sex není povinnost ani potvrzení jeho hodnoty. Moje reakce nebere jako osobní urážku. Zná některé moje spouštěče. Zastavení pro něj není problém. A já vím, že mě má rád i ve chvíli, kdy sex nejde.

Když řeknu ne, nemusím ho následně potěšit, uklidnit ani odškodnit.

Když se uprostřed něčeho změním, nemusím pokračovat jen proto, že jsem před chvílí řekla ano.

Někdy ani sama nevím, co se právě stalo. Nedokážu okamžitě vysvětlit, proč je mi něco nepříjemné nebo proč se moje prožívání během několika sekund úplně změnilo.

Bezpečí pro mě spočívá také v tom, že vysvětlení nemusím dodat dřív, než smím přestat.

Moje ne platí, i když k němu nemám připravenou obhajobu.

Moje nevím platí.

A moje už nechci platí stejně jako moje ano.

To je přesný protipól zneužívání. Ne lepší sex, ale navrácení práva určovat vlastní prožívání.

Získávání těla zpátky

Dlouho jsem si myslela, že kontrola znamená být silnější než druhý člověk. Lovit dřív, než budu ulovena. Vybrat si ho dřív, než si vybere on mě. Odebrat mu možnost mě odmítnout. Zmizet dřív, než se ke mně přiblíží.

Jenže to nebyla skutečná kontrola. Byla to další role ve stejném příběhu, ve kterém může člověk existovat jen jako kořist, nebo jako lovec.

Dnes pro mě kontrola znamená něco jiného.

Nemusím nikoho lovit ani přemoci, abych nebyla kořist. Stačí, že moje ano platí, moje ne platí a někdy platí i moje nevím.

Získat svoje tělo zpátky pro mě neznamená, že ho musím milovat každý den. Že už nikdy necítím odpor, nemám spouštěče nebo neudělám něco, čemu sama nerozumím.

Znamená to postupně přestat vnímat tělo jako nástroj pro potřeby druhých. Jako nepřítele, který mě kdysi „zradil“. Jako důkaz mojí hodnoty. Jako zboží, návnadu nebo prostředek k získání moci.

Je moje.

Reakce svého těla nemusím nikomu vysvětlovat ani obhajovat. Nemusím ho zmenšovat, trestat ani nabízet, abych si zasloužila bezpečí.

Zpracovávat trauma pro mě neznamená donekonečna se vrtat v minulosti.

Znamená to pochopit, proč mi některé úplně obyčejné věci dlouho nešly. Proč jsem nejedla. Proč jsem se bála dospět. Proč jsem nenáviděla vlastní tělo. Proč jsem potřebovala lovit. Proč jsem spala s lidmi, se kterými jsem spát nechtěla. Proč jsem utíkala od těch, kteří mi vědomě nic špatného neudělali. A proč pro mě někdy bylo jednodušší mít sex než snést blízkost.

Není to ezo výlet do minulého života.

Je to dost nepříjemná a velmi náročná práce s tímhle životem. Je to cesta k tomu, jak se pochopit, přijmout a možná dojít i k tomu, co mi vlastně všichni radí a já tu radu opravdu z hloubi duše nesnáším: mít se ráda.

Na té cestě jsem, ale do cíle je to daleko. A já doufám, že toto velmi intimní a otevřené sdílení pomůže lidem pochopit, co se může dít v člověku, který si tím prošel. A možná tak trochu i vám ostatním jako návod k tomu, jak nám tu cestičku trochu umést.

---

Článek chci věnovat všem odvážným ženám a mužům, kteří tu cestu k sobě hledají, jakkoli těžké to je. A spešl pro Simču.