Pokud my, oběti a přeživší, nebudeme mluvit otevřeněji o příčinách a zdrojích našich traumat, jak můžeme čekat, že společnost pochopí realitu traumatu? Krátká odpověď zní: nemůžeme. Hned za ní ale musí následovat druhá, stejně důležitá věta – otevřenost obětí nemůže být podmínkou jejich důvěryhodnosti . Právě v tomto napětí se láme většina debat o zneužívání, násilí a traumatu. Společnost často očekává explicitnost, protože chce jednoduché obrazy: násilí jako fyzickou agresi

Tahle povídka není slaďárna o tom, jak se mladá holka poprvé zamilovala. Do chlapa. Je to příběh o lásce k iluzi, která trvala déle než reálný vztah pod tím vším.Bára totiž za celý život nezažila lásku bez podmínek — tak si jednu vysnila.A držela se jí tak pevně, až zapomněla žít vlastní život. Je to povídka o tom, že někdy nemilujeme člověka, ale pocit, který jsme si s ním spojili.A o tom, jak těžké je tu iluzi pustit.

ovídka o ženě, která dluží příliš: lidem, světu — a nakonec i vlastní minulosti. Sama sobě. A o muži, který netuší, že svou laskavostí otevírá dveře, za nimiž číhá něco, co nikdy nepatřilo jemu. První polibek ve výtahu. Ne romantično. Ne vášeň. Jen rozhodnutí mlčet, protože dluží. A to ticho je hlasitější než cokoli, co se děje fyzicky. Je to příběh o hranici, která se nepřekročí najednou, ale po kouskách. Až nakonec zůstane jediná věta: „Asi jsem mu zničila život.“