Existuje zvláštní společenská představa, že oběť sexuálního zneužívání nebo znásilnění poznáte na první pohled. Pravdou je, že neexistuje správný profil oběti.

Kouč. Terapeut. Psycholog. Psychiatr. Průvodce. Konzultant. Léčitel. Mentální mentor. Astrální šaman. Každý něco slibuje. Každý tvrdí, že právě on „to řeší“. A laik má během pěti minut pocit, že se ocitl v džungli pojmů, titulů a metod. Není divu, že se v tom lidé ztrácejí.

Pokud my, oběti a přeživší, nebudeme mluvit otevřeněji o příčinách a zdrojích našich traumat, jak můžeme čekat, že společnost pochopí realitu traumatu? Krátká odpověď zní: nemůžeme. Hned za ní ale musí následovat druhá, stejně důležitá věta – otevřenost obětí nemůže být podmínkou jejich důvěryhodnosti . Právě v tomto napětí se láme většina debat o zneužívání, násilí a traumatu.  Společnost často očekává explicitnost, protože chce jednoduché obrazy: násilí jako fyzickou agresi