Trauma ze zneužívání není casting na roli zlomené ženy v doživotním celibátu

Apr 21
13 min read

Poznámka: V textu otevřeně popisuji některé formy sexuálního zneužívání a jejich následky. Ne pro efekt, ale proto, že bez přesnosti se o tomhle tématu pořád nedá mluvit pravdivě. Pokud jste citlivější, prosím, zvažte, zda si článek opravdu chcete přečíst.

Existuje zvláštní společenská představa, že oběť sexuálního zneužívání nebo znásilnění poznáte na první pohled.

Má sedět v koutě.

Má se bát mužů.

Má nesnášet sex.

Má se rozpadat z každého doteku.

Má být takzvaně „viditelně poškozená“, aby v tom náhodou nemělo okolí zmatek.

A když tak nevypadá, začne tiché soudní řízení.

Takže to asi nebylo tak zlé. Tak ji to asi tolik nepoznamenalo. Tak proč o tom vlastně mluví. Tak co z toho dělá.

Neexistuje jediný správný profil oběti

Jsem oběť sexuálního zneužívání v dětství.

A zároveň mám ráda sex. Mám ráda muže. Mám ráda jejich pozornost.

A ne, není to rozpor.

Jen to nezapadá do trapně zjednodušené představy, že skutečně traumatizovaná žena musí doživotně žít jako zlomený relikt bez sexuality, bez touhy a ideálně bez fyzického kontaktu s opačným pohlavím.

Nebo dokonce, a to mi přijde ještě odpudivější, že většina lesbiček jsou lesbičkami proto, že jsou traumatizované. I to jsem nejednou slyšela. A je to nefér vůči obětem a krajně nevhodné vůči lidem s neheterosexuální orientací nebo jinou sexuální preferencí.

Odborná literatura říká, že dlouhodobé následky sexuálního zneužívání v dětství jsou velmi různorodé a neprojevují se u všech lidí stejně. Neexistuje jedna povinná reakce, jeden povinný typ sexuality ani jeden povinný typ zhroucení. U někoho se trauma propíše výrazně do sexuality, u jiného do vztahů, do těla, do úzkosti, do kontroly, do spouštěčů, které se sexem a intimitou na první pohled vůbec nesouvisí.

Jedním z nejpřesnějších rámců, jak o tom mluvit, je starší, ale dodnes zásadní koncept čtyř traumagenních dynamik sexuálního zneužívání dítěte: traumatická sexualizace, zrada, stigmatizace a bezmoc. Právě ten vysvětluje, proč následky nevypadají u všech obětí stejně a proč se často netýkají jen samotného sexuálního aktu.

Nemám problém se sexem. Největší problém mám s bezmocí.

A tohle je přesně moment, který si spousta lidí neumí představit.

Protože mají pocit, že sexuální zneužívání nebo znásilnění musí logicky generovat problém hlavně v sexuální oblasti. Jenže trauma není takhle mechanické. Velmi často se neukládá jen jako „sex je nebezpečný“, ale jako mnohem širší vzorec: někdo má nade mnou moc, nemůžu se pohnout, nemůžu to řídit, nemůžu to zastavit, musím to vydržet. Přežiju to?

Proto třeba u mě přichází poplach v zubařském křesle.

Někdo se nade mnou sklání. Vím, že mi bude dělat něco krajně nepříjemného. Bude to bolet nebo minimálně to nebude příjemné. Neovládám situaci. Nemůžu se úplně volně pohnout. Nemám nad tím kontrolu. A mozek si neřekne: klid, to je jen zubař. Mozek si řekne: past.

A spustí poplach.

To mimochodem není žádná bizarní odchylka. U přeživších sexuálního násilí a zneužívání je dentální péče známým spouštěčem právě kvůli invazivitě, poloze vleže, blízkosti druhého člověka, nemožnosti snadno odejít a pocitu ztráty kontroly. Výzkum i klinická doporučení pro zubaře s tímhle výslovně pracují.

Moje realita návštěv zubaře: „Dobrý den, trpím CPTSD a panickými ataky, bojím se tu být. Můžeme se prosím domluvit, jak dnešní návštěva u vás bude probíhat?” V drtivé většině případů se dočkám: „Na hysterky tu nemáme čas.” Na druhou stranu, díky za každého osvíceného lékaře, který to chápe a opravdu tomu celou návštěvu uzpůsobí. Protože nám často stačí málo: řekněte nám o všem, co se bude dít. Krok za krokem. Ať máme aspoň minimální pocit kontroly.

Podobně se mi to spustilo třeba na kosmetice. Paní kosmetička si na mě lehla trochu víc, aby mi upravila obočí formou tetování. Bolestivého tetování. Pro ni drobnost. Pro můj nervový systém situace, která nesla příliš mnoho známých prvků najednou: cizí tělo příliš blízko, omezení pohybu, zásah do mého prostoru, pocit, že to musím vydržet. Ne, nebyla to objektivně stejná situace. Jen měla pro můj mozek až příliš podobnou konstrukci. Trauma reminders totiž často nefungují doslovně, ale strukturálně. Dnešní situace nemusí být stejná, stačí, že nervový systém rozpozná podobný vzorec ohrožení.

Někdy to není „vzpomínka“. Někdy je to tělo, které se brání dřív, než mozek stihne pochopit, kde je.

Jednou jsem v kanceláři hledala něco ve skříňce a šéf mě ze srandy chytil zezadu za krk. Jakoby za zátylek. Prostě jen tak. Jako legraci. Že šel zrovna kolem.

Lekla jsem se tak silně, že jsem si nestihla uvědomit, kde jsem, a v automatické stresové reakci jsem mu z otočky pěstí zlomila nos. Chlap měřil skoro dva metry a věnoval se bojovým sportům. Přesto mu nos zlomila žena, která v tu chvíli nereagovala rozumem, ale poplachem.

A tohle je přesně ten druh reakce, který lidé rádi považují za přehnaný, hysterický nebo nepochopitelný. Jenže mezi typické projevy posttraumatické reakce patří hypervigilance a zesílená úleková reakce. Jinými slovy: nervový systém člověka po traumatu bývá naučený detekovat ohrožení příliš rychle a reagovat příliš prudce. Tělo někdy vystřelí do obrany ještě dřív, než mozek stihne sepsat zápis z porady.

A tady se dostávám k detailu, který je pro pochopení toho všeho zásadní.

Můj pachatel mě při některých věcech držel za zátylek.

Takže ne, to, že mě někdo nečekaně chytí zezadu za krk, pro můj nervový systém není „jen dotek“. Je to zkratka k velmi staré informaci, že jsem v ohrožení a že musím okamžitě pryč nebo bojovat.

Protože to, co přijde, bude strašné.

Tohle je přesně důvod, proč je tak hloupé posuzovat reakce obětí zvenčí jako přehnané. Vy vidíte běžnou situaci. Jejich nervový systém vidí starý poplach.

A teď to nejdůležitější: ne, zneužívání nemusí vypadat tak, jak si lidé představují.

Spousta lidí si pod zneužíváním nebo znásilněním představí jediný scénář: pohlavní styk, násilí v té nejvíc filmové podobě. Řev, krev, modřiny a pachatele, který vypadá jako karikatura zla.

Jenže pachatelé nejsou idioti. Většinou, A ten můj nebyl.

Velmi dobře vědí, co po sobě zanechává viditelné a snadno prokazatelné stopy a co ne. A zvlášť u dlouhodobého zneužívání dítěte se často děje to, že pachatel s obětí dělá kdeco, jen ne to, co si veřejnost představuje jako jediný „opravdový důkaz“.

Můj pachatel mě nutil k praktikám, které si spousta lidí s představou znásilnění ani nespojí. Nutil mě k tomu, aby mi mohl dělat orální sex, a doslova bažil po mém orgasmu. Ne proto, že by mu šlo o moje potěšení. Šlo mu o moc. O kontrolu. O to, že si z mého těla udělá nástroj svého scénáře.

A tady přichází jedna z nejodpornějších věcí, o kterých se mluví málo: tělo může reagovat i při zneužívání.

Ano. I když to nechcete. I když jste dítě. I když jste ve stresu. I když vás to děsí. I když je vám 12 a během toho všeho si přejete jediné: umřít.

Fyziologická reakce těla není souhlas. Není to touha. Není to důkaz, že se vám to líbilo. Je to tělo. Jen tělo. Jen nervová a cévní reakce organismu, který nemá morálku, nemá jazyk a neumí podepisovat souhlas. O tomhle dnes mluví i trauma edukace a klinická praxe velmi otevřeně právě proto, že oběti si z těchto reakcí často nesou extrémní stud, zmatek a falešný pocit spoluviny.

Já jsem si roky nesla přesně tohle. Orgasmus pro mě nebyl spojený s radostí nebo blízkostí. Byl spojený se studem a odporem. S něčím nepřijatelným, s pocitem, že mě zradilo vlastní tělo. Protože k němu skutečně docházelo. A společnost přitom pořád ještě není dost vzdělaná, aby pochopila, že fyziologická reakce v kontextu násilí nebo zneužití nic nevypovídá o souhlasu.

Ostatně podobně to mají muži. Mnoho lidí si myslí, že když si na nich jiný muž nebo žena vynutí sex, že se mu přece nepostaví. A pokud ano, tak to vlastně chtěl. Pravda je tomuto nebezpečnému stereotypu a předsudku na hony vzdálená.

Když jsem se snažila odpojit, zatnout se, bojkotovat vlastní reakci, vyhrožoval mi, že když to neudělám, přijde něco horšího. A když k tomu „horšímu“ došlo a já byla donucená dělat věci, které jsem dělat nechtěla, obvykle následoval dávicí reflex, zvracení a pláč. A znovu ten zátylek. Znovu to držení. Znovu ten vzkaz mému tělu, že nepatří mně. Moje tělo nebylo moje.

Tohle nepíšu pro efekt. Píšu to proto, že pokud budeme dál mluvit o zneužívání jen v obrysech, veřejnost si pod ním bude dál představovat jednu jedinou scénu a všechno ostatní bude vytěsňovat do šedé zóny „to asi nebylo ono“. Jenže bylo.

Můj první střet s touto odpornou realitou mého dětství byl vlastně zdánlivě nevinný akt: ze hry na pusinkovanou se staly pusinky, které by dospělý muž dítěti dávat neměl, tím spíš ne na „ta” místa. Ta hranice se během let nátlaku a manipulací, vyhrožování, značně posouvala.

Nebyl brutální. Byl jemný. A právě proto je to pro lidi tak nepochopitelné.

Na mém příběhu je ještě jedna věc, kterou společnost neumí dobře pobrat.

Můj pachatel vůči mě nebyl „násilný“ v tom filmovém, prvoplánovém smyslu. Nebyl to člověk, který by kolem sebe mlátil a rval dveře z pantů. Nebil mě, nijak mi ve smyslu brutálního násilí nikdy neublížil. Dalo by se skoro říct, že byl jemný. Že byl hodný. Že se uměl tvářit něžně. Jenom když to píšu, zvedá se mi žaludek.

Jenže něha není opak zneužívání, pokud je uvnitř manipulace.

Není méně zničující, když vás někdo psychicky zpracovává, tlačí vás, posouvá vaše hranice, vyhrožuje vám horší variantou a přesvědčuje vás, že odpor je marný a únik nemožný. Naopak. Právě tohle je důvod, proč bývá dlouhodobé zneužívání známou osobou tak strašně neuchopitelné. Trauma v takovém případě nevzniká jen ze sexuálního aktu. Vzniká i ze zrady, bezmoci, nátlaku a stigmatizace.

Přesně tyhle dynamiky popisuje odborná literatura už desítky let. A přesně tyto dynamiky si my oběti přenášíme do svých dospělých vztahů. Ale k tomu se ještě dostanu.

Pachatel vás totiž nemusí zavřít do sklepa, aby vás uvěznil. Stačí, když vás zavře do strachu, studu, viny a pocitu spolupachatelství.

A to je klec, kterou dvanáctileté dítě nemá šanci prohlédnout.

Ne, nespolupracovala jsem. Přežívala jsem.

Tohle je další odporný omyl, který se kolem obětí točí pořád dokola.

Lidé strašně rádi hodnotí chování oběti optikou dospělého člověka, který má odstup, jazyk, znalosti a možnost odejít. Jenže dítě v dlouhodobém zneužívání nefunguje jako investigativní novinář nebo krizový vyjednavač. Dítě se učí přežít uvnitř systému, který nemůže řídit.

Ano, v první fázi jsem se bránila. Pokousala jsem ho. Několikrát. Jednou jsem na něj vytáhla nůž. Ne proto, že bych byla hrdinka z akčního filmu, ale protože tělo a psychika se zpočátku brání, jak umí. Jenže když všechno selže, nepřichází vítězná svoboda. Často přichází adaptace.

A právě to je na dlouhodobém zneužívání tak zrádné. Neučí vás statečně utéct. Učí vás odhadovat, co bude menší zlo. Učí vás neprovokovat horší variantu. Učí vás přežít uvnitř něčeho, co jste si nevybrali a co nemůžete zastavit.

Finkelhorův model tohle popisuje velmi přesně. Bezmoc nevzniká jen z fyzické převahy, ale i z nemožnosti situaci řídit, zastavit nebo opustit. Zrada vzniká tam, kde vám ubližuje někdo, kdo má být bezpečný nebo kdo si bezpečí umí dokonale zahrát. A stigmatizace vzniká tam, kde oběť začne nést stud, pocit špinavosti a spoluviny za něco, co jí bylo uděláno.

Takže ne. Přežívání není spolupráce.

Trauma se propisuje i do toho, koho si pustíme k tělu

Když se dnes ohlédnu za některými vztahy, vidím tam dost nepříjemnou pravdu.

Moje zraněné dítě si podvědomě nehledalo bezpečí. Hledalo známé prostředí. Známou dynamiku. Známý typ tlaku. Známý způsob manipulace.

Ne proto, že by mi v tom bylo dobře. Ale proto, že jsem v tom uměla existovat.

A i tohle je věc, kterou je potřeba říkat opatrně a přesně, aby z toho nevznikl další hnusný mýtus. Ne, neznamená to, že si oběť „vybírá pachatele“. Znamená to, že dlouhodobé trauma může pokřivit vztah k bezpečí, kontrole, hranicím i tomu, co tělo a psychika považují za známé a čitelné. Systematické přehledy potvrzují souvislost mezi dětským sexuálním zneužíváním a vyšším rizikem pozdější reviktimizace i posttraumatických obtíží.

Tohle je mimochodem další důvod, proč je tak odporné moralizovat nad „špatným výběrem partnerů“. Dost často totiž nehodnotíme romantický vkus. Hodnotíme následky traumatu, kterému sami nerozumíme.

A ano, při sexu se to spouští taky. Jen ne podle jednoduchého scénáře.

Aby bylo jasno: samozřejmě že se mi flashbacky nebo poplachy spouštějí i při sexu. Stačí určitý typ doteku, konkrétní tón hlasu, věta, dynamika, pocit tlaku. Existují věci, které prostě nezvládnu. Nebo jen s obrovskou důvěrou, s partnerem, který ví, že se to může kdykoli zlomit a bude potřeba přestat.

Jenže právě tady se znovu vrací ta samá pointa: neexistuje správný profil oběti.

Někdo po zneužívání nesnese sex vůbec. Někdo ho chce, ale potřebuje absolutní pocit bezpečí. Někdo je sexuálně aktivní, ale má silné triggery. Někdo pendluje mezi touhou a odporem. Někdo má problém se samotným aktem. Někdo hlavně s bezmocí, tlakem a ztrátou kontroly.

Nic z toho neurčuje, jak „opravdové“ bylo trauma. Jen to ukazuje, že trauma není jednoduchá šablona, ale složitý otisk do nervového systému, sexuality, vztahů a těla.

To nejdůležitější na konec

Chtěla bych, aby si společnost konečně přestala představovat oběť jako roli, do které se musí člověk vejít, aby si zasloužil soucit, víru a respekt. A aby společnost (a vlastně i trestně-právní systém) opravdu soudil pouze pachatele a nikoliv jejich oběti.

Oběť nemusí sedět v koutě.

Oběť nemusí nenávidět sex.

Oběť nemusí nenávidět muže.

Oběť nemusí být viditelně rozbitá.

Oběť může fungovat.

Oběť může flirtovat.

Oběť může se smát.

Oběť může vést zdánlivě normální život.

A právě ta zdánlivost často spočívá v detailech.

V tom, že se vám rozbuší srdce v zubařském křesle. V tom, že vám mozek vyhodnotí kosmetiku jako ohrožení. V tom, že vás nečekaný dotek na krku katapultuje do obrany. V tom, že vaše tělo nese paměť, kterou okolí nevidí. V tom, že vaše sexualita může být plná touhy i studu zároveň. V tom, že trauma neumí respektovat cizí představy o tom, jak by se „slušná oběť“ měla chovat.

Takže ještě jednou, pomalu a nahlas:

Neexistuje správný profil oběti.

A trauma není casting na roli zlomené ženy (nebo i muže) v doživotním celibátu.

Slovníček pojmů

PTSD / posttraumatická stresová porucha

Psychická porucha, která se může rozvinout po traumatické události. Typicky zahrnuje znovuprožívání traumatu, vyhýbání se připomínkám, změny v myšlení a náladě a zvýšenou dráždivost či pohotovost. Mezi časté projevy patří flashbacky, noční můry, hypervigilance a zesílená úleková reakce.

CPTSD / komplexní posttraumatická stresová porucha

Komplexní forma posttraumatických obtíží spojená hlavně s dlouhodobým, opakovaným nebo neuniknutelným traumatem, často v dětství nebo v blízkém vztahu. Vedle „klasických“ symptomů PTSD bývá spojená i s hlubšími potížemi v regulaci emocí, ve vztahu k sobě, v pocitu bezpečí a ve vztazích s druhými. WHO uvádí CPTSD v ICD-11 jako samostatnou diagnostickou kategorii.

Rozdíl mezi PTSD a CPTSD

PTSD obvykle popisuje stav, kdy se trauma vrací ve flashbacích, nočních můrách, vyhýbání, napětí a zvýšené pohotovosti. CPTSD zahrnuje tyto symptomy také, ale navíc bývá výrazně spojené s dlouhodobým narušením identity, emocí, důvěry, vztahů a vnímání sebe sama, typicky po vleklém nebo opakovaném traumatu.

Trauma

Psychická a tělesná reakce na zkušenost, kterou člověk prožil jako ohrožující, zahlcující nebo neúnosnou. Trauma není jen samotná událost, ale i to, jak ji zpracuje nervový systém a jaké dlouhodobé dopady zanechá v psychice, těle a vztazích. U dětského sexuálního zneužívání jsou tyto dopady velmi různorodé.

Trigger / spouštěč

Podnět, který připomene dřívější trauma a rozjede stresovou nebo obrannou reakci. Nemusí jít o přesnou kopii původní situace; stačí podobný vzorec, zvuk, dotek, poloha, tón hlasu nebo pocit bezmoci.

Trauma reminder

Připomínka traumatu. Prakticky totéž co trigger, jen o něco odbornější výraz. Může být vnější, třeba prostředí, slovo nebo dotek, i vnitřní, třeba tělesný pocit, napětí nebo bolest.

Hypervigilance

Zvýšená pohotovost nervového systému. Člověk je neustále ve střehu, rychleji vyhodnocuje nebezpečí a hůř se uvolňuje. Je to typický příznak PTSD.

Zesílená úleková reakce

Přehnaně silná reakce na náhlý podnět, třeba dotek, zvuk nebo pohyb. U traumatu může tělo vyletět do obrany dřív, než mozek stihne situaci racionálně vyhodnotit.

Flashback

Stav, kdy trauma není jen vzpomínka, ale na okamžik se prožívá skoro jako znovu přítomná realita. Může mít obrazovou, tělesnou i emoční podobu.

Disociace

Odpojení od sebe, těla, emocí nebo reality. U traumatu může jít o obranný mechanismus, který pomáhá přežít neúnosnou situaci tím, že člověka dočasně odstřihne od části prožívání.

Panická ataka

Krátká, velmi intenzivní vlna strachu nebo paniky, která může přijít náhle a často se projevuje bušením srdce, pocitem dušení, třesem, nevolností, tlakem na hrudi, závratí nebo pocitem, že člověk ztrácí kontrolu. U traumatizovaných lidí ji mohou spouštět i situace, které nervový systém vyhodnotí jako ohrožující.

Traumatická sexualizace

Jeden ze čtyř klíčových pojmů ve Finkelhorově a Browneově modelu. Znamená, že sexualita dítěte je formovaná vývojově nevhodným, nátlakovým nebo zneužívajícím způsobem a může pak nést stud, zmatek, tlak, dysfunkční významy nebo zkreslené vztahové vzorce.

Zrada

V kontextu dětského sexuálního zneužívání nejde jen o zklamání. Jde o to, že dítěti ubližuje někdo, kdo má být bezpečný, důvěryhodný nebo kdo si bezpečí aspoň umí přesvědčivě zahrát. Zrada je jedna ze čtyř traumagenních dynamik.

Bezmoc

Pocit, že člověk nemůže situaci zastavit, řídit ani opustit. U zneužívání bývá často stejně důležitá jako samotný sexuální akt. Bezmoc je další ze čtyř traumagenních dynamik.

Stigmatizace

Stud, pocit špinavosti, vadnosti nebo spoluviny, který si oběť může nést kvůli tomu, co se jí stalo a jak na to reagovalo okolí. Ve Finkelhorově modelu jde o jednu ze čtyř traumagenních dynamik.

Traumagenní dynamiky

Pojem z klasického modelu Finkelhora a Browneové, který popisuje čtyři hlavní psychické mechanismy, jimiž sexuální zneužívání dítěte působí dlouhodobou škodu: traumatickou sexualizaci, zradu, bezmoc a stigmatizaci. Tenhle rámec pomáhá vysvětlit, proč se následky neprojevují u všech obětí stejně a proč nejde jen o „problém se sexem“.

Vztahová dynamika

Způsob, jak mezi sebou lidé ve vztahu fungují: kdo nese moc, kdo ustupuje, jak se nastavují hranice, jak se komunikuje tlak, blízkost, konflikt, kontrola nebo závislost. U lidí s traumatem se do vztahové dynamiky může propisovat naučený vztah k bezpečí, bezmoci, manipulaci nebo důvěře.

Viktimizace

Zvýšené riziko, že člověk po předchozím zneužívání či násilí znovu zažije další viktimizaci. Neznamená to, že si oběť něco vybírá; jde o složitou souhru traumatu, vztahových vzorců, hranic, bezpečí a zranitelnosti.

Fyziologická sexuální reakce

Tělesná odpověď na sexuální stimulaci, například zvlhnutí, erekce nebo orgasmus. Sama o sobě nic nevypovídá o souhlasu, chtění ani potěšení v psychologickém smyslu. Proto může být pro oběť zdrojem silného studu a zmatku.