Text se věnuje dopadům sexuálního zneužívání v dětství na vztah k tělu, jídlu, sexualitě a intimitě. Neobsahuje explicitní popisy samotného zneužívání. Přesto, pokud jste sami zažili něco ošklivého nebo prostě jste jen hodně citliví, zvažte prosím, zda si to chcete přečíst. Když se mluví o tom, jak sexuální zneužívání ovlivňuje pozdější sexualitu, lidé si často představí strach ze sexu. Oběť, která nesnese dotek. Člověka, který se sexu vyhýbá. Panickou reakci, když se k němu

Existuje zvláštní společenská představa, že oběť sexuálního zneužívání nebo znásilnění poznáte na první pohled. Pravdou je, že neexistuje správný profil oběti.

Pokud my, oběti a přeživší, nebudeme mluvit otevřeněji o příčinách a zdrojích našich traumat, jak můžeme čekat, že společnost pochopí realitu traumatu? Krátká odpověď zní: nemůžeme. Hned za ní ale musí následovat druhá, stejně důležitá věta – otevřenost obětí nemůže být podmínkou jejich důvěryhodnosti . Právě v tomto napětí se láme většina debat o zneužívání, násilí a traumatu. Společnost často očekává explicitnost, protože chce jednoduché obrazy: násilí jako fyzickou agresi

Příběh o holce, co si myslela, že potkala prince z pohádky, ale on to byl spíš špičkovej psychopat s neomezeným rozpočtem. Kamila má všechno – perfektní košili, skvělou práci a chlapa, co jí k nohám hází diamanty. Jenže ty diamanty mají ostrou hranu, o kterou se dřív nebo později každý pořeže. Je to povídka o tom, jak snadno se dá splést ochranářský gesto s brutální kontrolou a jak těžký je utýct z vězení, který má zlatý mříže a výhled na Eiffelovku.