Ženská není nikdy akorát

V tomhle textu je toho hodně. Tělo, šikana, menstruace, sexualizace, kariéra, lesbofobie, mateřství, porodnictví, práce, nevěra, věk i stáří.

Některé pasáže mohou působit tvrdě, hrubě nebo přepáleně. S tím počítám. Satira má někdy zvětšovat, karikovat a tlačit na místo, které bolí. Ne proto, aby byla fér ke každému jednotlivci, ale aby ukázala mechanismus, který v běžném provozu často přehlížíme.

Tenhle text není o tom, že muži jsou zlo a ženy svaté oběti. Je o společnosti, která ženy celý život hodnotí podle pravidel, která nejdou splnit. Protože se navzájem vylučují.

Jsi moc hubená. Jsi moc tlustá. Jsi moc vyspělá. Jsi málo ženská. Jsi moc ženská. Jsi kariéristka. Jsi jenom matka. Jsi špatná matka. Jsi stará. Jsi směšná. Jsi moc.

A někde mezi tím vším se pořád dokola ptáme, kdy už je ženská jako ženská konečně akorát.

Když jsme nevinnými dětmi ve světě vinných dospělých

Jako dítě a puberťačka jsem byla extrémně hubená. Slovy vlastní matky jsem nebyla ani rici, ani cici. Dokonce jsem od ní k svátku, když jsem byla v devítce, dostala placku s nápisem „Ticho, rostou mi prsa“. A protože důvodů ponížit vlastní dítě není nikdy dost, připla mi ráno před odchodem placku na školní batoh. Nevšimla jsem si toho. Takže jsem se při ranním průchodu šatnou a chodbou do třídy dost divila, proč na mě všichni dělají „pšššt“. Velmi intenzivně si vzpomínám, že se mi tehdy chtělo umřít, jak jsem se styděla.

Na opačném konci dětské nelítostnosti byla naše spolužačka Anička. Už ve čtvrté třídě byla extrémně vyspělá. Měla dospělá ženská prsa, byla vysoká a taková silnější. Nikoliv tlustá. Já bych dnes řekla spíše mohutná. Jmenovala se Anička.

Zatímco mě už tehdy šikanovali, protože jsem byla divná, vyzáblá a tichá šprtka. Ji šikanovali, protože byla předčasně vyspělá. Umím si představit, že posměšnou říkanku „Ančí, prsa ti tančí, na pomeranči“ slyší v hlavě dodnes a je jí z toho blbě.

Kde se tohle bere v dětech? U dospělých v okolí.

To jsou ty věty, které slýcháme od příbuzných a nedej bože přímo od rodičů.

„Podívej se na ni, špekatá Farná se diví, že se jí lidi smějou. Kráva,“ pronese chytře tatínek u nedělního Blesku před celou rodinou a cítí se jako king, zatímco do sebe kopne škopka na ex a pohladí si pivní vanu.

„Viděla jsi teď tu Blaženu?“ začne kriticky jedna z maminek na babským tlachu v cukrárně, kam chodí každou sobotu s kámoškou a dětma. „Má chuděra po děckách vytahaný kozy, no to bys blila,“ přitaká další z maminek a k ní se přidá další: „No přesně! A ještě má odvahu nenosit podprdu. Jsem se u ní stavovala s věcma po malým, no fuj.“

A podobné srandy slyší naše děti a berou to jako normu. Pak ty děti bereme na různé rodinné akce: „No nazdar, Adámku, dej babičce pusu. Nejsi nějakej hubenej, daj ti doma najíst? Pojď, babička ti dá dobrůtku.“ Pak se ta samá babička podívá na mladší vnučku: „No, zato ty nejsi líná se najíst, co? Vždyť tady máš faldíky, takhle tě nebude nikdo chtít.“ Sice malá holčička je jak lunt, ale babička si potřebovala říct to svoje.

Krutosti nedostatečného dospívání

Když přežijeme vlastní dětství s notnou dávkou ničivých introjektů, přijde další nálož. První menstruace, konečně nám rostou ty prsa a možná i chloupky. Sotva se s tím nějak zvládneme sžít, naše okolí má přesně jasno, co bychom měly a neměly.

Takže když se nám poprvé stane, že při menstruaci durch protečeme, protože v tom ještě neumíme chodit, máme na minimálně pár týdnů debilních vtípků zaděláno. Velmi dobře si vzpomínám na tu situaci. Nevím, jestli to bylo ještě v devítce, nebo už na gymplu. O přestávce mi to ještě nepřišlo. Ale na začátku hodiny cejtím ten pocit bobtnání tamponu. Hlásím se, že potřebuju na WC. Nerudná učitelka mě místo toho tasí, že na WC jsem si měla najít čas o přestávce. Ačkoliv látku umím, jediné, na co se soustředím, je ten pocit dole. A na chvíli mám pocit, že jsem se počůrala. Ne. Protekla jsem durch a na světlých legínách (v devadesátkách jsme tomu říkali elasťáky) se mi rýsuje krvavá skvrna.

Ta samá učitelka na to hledí se slovy: „Ty, krvavá Mary, jdi si na ten záchod. Tos měla říct, ne?“ a odesílá mě na WC.

Jedna spolužačka mívala dost křeče, ale náš tělocvikář se rozhodl, že menstruace není nemoc, a stejně ji dusil na ovále, jak kdyby to byla budoucí běžecká mistryně světa.

A moje kamarádka Evka. Měla nádhernou figuru. Jenže s pubertou přišlo akné. Takové to opravdu problematické, které trápí mnoho dospělých lidí. Když jsme spolu vyrazily jako pubošky na první diskošku, pochopily jsme, že pro tenhle svět nejsme dost. „Twl, podívej na ni, má xicht jak pitbul,“ okomentoval klučík s rachitickým hrudníkem moji kámošku.

Druhej si ji změřil a hned dodal: „Xicht nešukáš, jí dáš přes hlavu tričko. Jestli má tak dobrou frndu jako má kozy, co řešíš.“ A smáli se. My šly domů a do rána si povídaly o tom, jak jsou kluci debilní a že nikdy žádného chtít nebudeme. Budeme mít super kariéru a úspěch, a protože budem bez chlapů, budem v pohodě.

Konečně dokonalá dospělá. Anebo…?

Moje kámoška Evka to skutečně dokázala. Je dnes úspěšnou TOP manažerkou v zahraniční firmě. Žije v Německu a žije bez chlapa. Má dvě krásný kočky a partnerku. Je lesba. Akné zmizelo, takže k její super postavě přibyl i moc krásný obličej.

Jenže je to ŽENSKÁ. Aby se dostala do vedení velké nadnárodní firmy, navíc v oblasti průmyslu, musela dřít víc než ostatní. Zatímco její kolegové večer odcházeli k rodině, k milenkám nebo tak něco, ona drtila němčinu a dělala si druhou vysokou – TU Berlin. Velmi prestižní technická univerzita.

Ačkoliv byla chytřejší, vzdělanější a pracovitější, furt poslouchala pindy, že se na vrchol dostala přes postel. A tak se rozhodla, že na jednom večírku jakože omylem propálí, že je lesba. Myslela si, že tím utne kecy o tom, že se na vrchol prošukala.

Jenže nastalo ještě horší peklo. Průmyslové firmy nejsou jenom šovinistickým světem mužů, ale jsou i homofobní. Generální ředitel, tehdy někdy v tom roce 2003, se jí na poradě otevřeně zeptal, jestli přemýšlela o nějaké léčbě nebo jestli se s tím léčí. A že teda na pozici ředitelky výroby není žádoucí člověk s duševním onemocněním.

Chvíli přemýšlela, že firmu zažaluje, ale nakonec odešla a založila si firmu vlastní. Myslím, že je to pár let, co tenhle dinosauří podnik koupila a tehdejší kolegy, co se tam drželi zuby nehty, povyházela. Ne z pomsty, ačkoliv si ten pocit zadostiučinění umím představit. Ale protože tohle dinosauří a zpátečnické myšlení se projevovalo i v řízení firmy a ona koupila takřka krachující značku.

Já v té době byla těhotná. Rok 2005. Ona budovala kariéru, ze mě se stala matka. Bylo mi 23 a v porodnici jsem si připadala jak zbouchnutá patnáctka. V porodnici jsem byla jediná s ročníkem narození v osmdesátkách (82) a se mnou tam byly samé sedmdesáté ročníky.

Jedna paní inženýrka se mě na rovinu zeptala, jestli se na to cítím dost zralá. A pak mě zasypala lavinou pouček načtených na tehdy začínajícím eMiminu. Mimo toho, že mě vyděsil personál porodnice tím, že mi syn doma určitě umře, protože nemám tu podložku na monitoring dechu (tehdy stála skoro desítku), tak jsem z porodnice díky spolubydle na pokoji odcházela s depresí a strachem.

Rozhodně jsem neměla v úmyslu nosit dítě v šátku. Přišlo mi to debilní. Ale v hlavě hlodal červík, jestli nejsem krkavčí matka. Taky jsem nedokázala ustát ustavičný řev nespokojeného kojence, takže jsem ho furt tahala na rukách. A později se mnou spal v posteli.

To se nelíbilo zejména extchýni. Prej z něj bude rozmazlenej závislej fracek. A v posteli se prej mám věnovat jejímu synáčkovi, protože se pak nemůžu divit, že mi zahejbá. To jsem se stihla dozvědět ještě v šestinedělí. Vlastně za to, že mi můj partner, její syn, už zase zahejbá, jsem si mohla já sama. Nemohla za to výchova ani vzorce, které v dětství viděl doma. Jak říkávala extchýně: „Já jsem s dědkem 40 let a taky mi zahejbal a nedělám z toho vědu.“

Ono vůbec stát se matkou je ve společnosti stejné jako se nechat na náměstí uvěznit na pranýři a snášet všechny ty kydy, který lidi kolem mají. S tím rozdílem, že k mateřství se většinou rozhodnete dobrovolně.

Třeba porody. Když chcete rodit doma, hned vám všichni přijdou říct, proč je to buď super, nebo úplně mimo. A miluju ty argumenty okolo.

Zastánci vám řeknou, že dřív ženský rodily na poli, ve stodole a dneska máme problém rodit přirozeně doma. Na druhé straně barikády vás umlátí argumenty, a tady se přiznám, že mírně souhlasím, že dřív bylo taky mnohem častější, že dítě, matka, nedej Bůh obě, při porodu nebo krátce po něm zemřeli.

Ovšem, když se pak od porodů podíváme k tomu, kdy je správná doba, aby šla matka zpátky do práce, tak to je opět něco. Dřív totiž matky nepracovaly a staraly se o děti.

Fakt, že byly v domácnosti a žily v době, kdy ženy vlastně ani nesměly pracovat, ten se neřeší. A když rodíte v nemocnici, tak zas čekáte servis jak v Hiltonu. A neuvědomujete si, že v té porodnici v danou chvíli nerodíte jenom vy. Což samozřejmě neomlouvá nerudný doktory a nepříjemný sestry. Ale to je téma na jiný článek.

Mimochodem, když žena přeci jen zůstane doma, protože se na tom dohodnou s manželem a finance jim to umožní, tak ta svině je beztak jenom zlatokopka líná, co se nechá vydržovat.

A tak teda jdete do práce a pořídíte dítěti chůvu. Jenže to jste mrcha, co si děcko neměla pořizovat. Ale tady už se najednou nikdo do historie nedívá. Protože v té stejné minulosti, kdy matky nechodily do práce, bylo docela běžné, že se o děcka celé dědiny staraly starší ženy, aby mladé makaly na poli. Byla to taková kolektivní péče.

Možná si teda nepořídíte chůvu, ale hospodyni. Prostě paní, co vám uklidí a možná i navaří. Opět to není správně. Protože jste líná mrcha. Dřív matky zvládaly děti, manžela i domácnost. Ano, ty stejné ženy, které nechodily do té práce. Ale čert vem tenhle detail.

Zajímavé je, že nám nikdo nevyčítá, že třeba nepereme na valše jako ty naše babičky a prababičky a my, svině líné, pereme v automatické pračce.

Znovu bezdětná a absolutně zbytečná

Když přežijeme dobu, kdy jsme primárně matkami, přijde ta vytoužená doba, kdy nám děti vyletí z hnízda. A my se konečně můžeme zase seberealizovat. Jenže to je nám v lepším případě 40, v horším případě kolem 50. A zatímco my jsme odhodlané se po hlavě vrhnout do práce, pracovní trh nám řekne něco, co nejsme připravené slyšet: jsme staré.

Zatímco ve dvaceti nebo třiceti nás nikdo nechtěl, protože jsme buď ve fázi „půjde na MD“, nebo ve fázi „věčně nemocný děcka na krku a určitě nemá hlídání“ — ha, kde je ta chůva teď, že? — tak najednou nemáme na krku věčně usoplený potomstvo a naráz jsme starý.

Máme před sebou sice ještě tak 15–20 aktivního pracovního života, ale trh práce se rozhodl, že jsme starý.

A pokud jsme v tom všem my ženy nedostatečně pečovaly o svého muže a náš vztah, protože to páni tvorstva dělat nemusej, oni jen pasivně konzumujou teplý večeře, čistý fusky a naši pozornost, tak nám to začne zahejbat s kancelářskou zatím bezdětnou dvacítkou po škole, co má ještě rovný záda a pevný prsa nad pupíkem. Tedy přesně to tělo, za které by ji před pár lety někdo zesměšňoval, osahával očima a poučoval, že se nemá vystavovat. A není příliš unavená na to, aby toho našeho kocoura dostatečně obdivovala, chválila ho a leštila mu jeho ego narušené začínající pleší a krizí středního věku.

A nebo se probudíme a zjistíme, že doma máme přerostlé děcko, které už o nic neusiluje, a my chceme svoji nově nabytou svobodu a „bezdětnost“ využít a užít. Jenže on nechce. A tak si někoho najdeme. Jenže když si padesátník nabrkne dvacetiletou kočku, je to frajer. Když si padesátka najde někoho novýho, je to svině a kurva. A navíc by si měla uvědomit, kolik jí. Na druhou mízu je to už přece jenom stará rašple.

Do důchodu daleko, Alzheimer na cestě

Když máme to štěstí, dožijeme se i důchodu a stáří. Blbý je, že děti se k nám hlásí jenom, když potřebujou ručit na hypošku naším barákem. A vnoučata vidíme jenom, když si přijdou pro očekávané narozeninové pětikilčo nebo jiný svátek, ze kterého jim kápne podíl na našem mrzkém důchodu.

A tady by se zdálo, že konečně přijde klid.

Že už nikdo nebude řešit, jestli jsme moc hubené, moc tlusté, moc vyvinuté, málo vyvinuté, moc sexy, málo sexy, moc matky, málo matky, moc kariéristky, málo ambiciózní, moc staré, moc unavené nebo málo vděčné.

Jenže ne.

Ve stáří jsme zase moc pomalé, moc nemocné, moc protivné, moc osamělé, moc zapšklé, moc přítěž. A když jsme náhodou čilé, upravené, zamilované, cestujeme, chodíme tančit nebo si koupíme červenou rtěnku, jsme zase trapné staré báby, které neví, kdy přestat.

Takže kdy je ženská jako ženská akorát?

Když je dítě, má špatné tělo.

Když dospívá, má špatně dospívající tělo.

Když je dospělá, má špatné ambice.

Když je matka, má špatné mateřství.

Když děti odejdou, má špatný věk.

Když zestárne, má špatnou existenci.

A tak se možná celý život snažíme vejít do míry, kterou nikdo nikdy přesně neřekl. Do těla, které se nesmí měnit. Do role, která se nesmí pokazit. Do ženskosti, která má být vidět, ale ne moc. Sloužit, ale nevypadat služebně. Toužit, ale ne nahlas. Stárnout, ale bez známek stáří. Žít, ale nepřekážet.

Možná je ženská akorát přesně ve chvíli, kdy se na to konečně vysere.

Ne na sebe.

Ale na ta společenská měřítka.