Hymna Workoholičky na léčení

Miluju písničku od Mirai – Když nemůžeš, přidej víc. Když ji teď poslouchám, dalo by se vlastně říct, že je to taková hymna workoholika. Docela dobře si vzpomínám, jak nám tuhle větu otřískávala o hlavu už naše tělocvikářka na základce. Říkali jsme jí Karkulka. Nosila totiž červenou teplákovku.

Ta věta je povzbuzení. Jenže pro workoholika je to jako sjet lajnu koksu a ponořit se do práce, kterou prostě nezvládá. Workoholic, v té první rané fázi, kdy všechno zvládá, totiž jede na vlně úspěchu.

Každý úkol je odměněn úspěchem. A úspěch chutná. Přináší návykový pocit. Velmi intenzivně si pamatuji chvíle, kdy jsem zvládla řadu úkolů a lidi kolem uznale pokyvovali hlavou nad mou úžasností. Je to jako multiorgasmická křeč, ve které se nesvíjí vaše tělo, ale ego.

Workoholic je vrcholový sportovec. Neustále posouváme svoje limity toho, co jsme schopni splnit. A pomalu a jistě přestáváme chápat všechny ty rekreační pracanty, co si jedou svejch osm hodin denně. A z toho ještě tak půlku stráví nějakou prokrastinací.

Těmito lidmi začneme pomalu a jistě pohrdat. Stejně jako feťák pohrdá světem reality, který není tolik barevný jako ten jeho.

Jenže tělo workoholika je na tom stejně jako tělo člověka na drogách. Nezvládá. A tak se pomalu a jistě dostaví první změna. Začnete pohrdat sami sebou. Už si nepřipadáte jako ty nejúžasnější bytosti na světě. A co si budeme. On už vás nikdo neobdivuje. Naopak.

Doma si stěžujou, že pracujete příliš. Bojí se o vás. Ale vy slyšíte výčitky. Výčitky lidí, kteří přece nedosahují vašich kvalit a jsou těmi posledními, kdo by vám měli radit. Navíc to děláte pro ně! Kolegy serete už dávno, protože jste zblbnuli šéfa a on má teď pocit, že když takhle nedřou všichni, jsou k ničemu. A pokud jste nedejbože šéf, brzy zjistíte, že nemáte komu šéfovat. Všichni normální si našli někoho míň toxic.

Jenže pro vás jsou tihle lidi jenom další budižkničemové, které necháváte za sebou.

A stejně jako zpívá Mirai:

„Když nemůžeš se hnout, zkus se nadechnout

Je to zvláštní pocit, být do noci sám

V žilách život teče dál, tak ho přece v sobě nech

Než ti navždy dojde dech”

A ty seš sám. Osamělý workoholic opilý výkonem, který ujíždí na plnění cílů. Pokud ti k tomu Pánbůh a nároční rodiče nadělili výkonnostně orientovanou povahu, vydržíš tohle roky. A to je problém.

Spousta závisláků je do pár měsíců tak v hajzlu, že to na nich jde vidět. A oni sami chápou, že jejich svět se smrsknul na jediný cíl: najít někde nějakej fet a sjet se.

Workoholic, zvláště ten od dětství trénovanej, ten ne. Ten vydrží roky, možná desetiletí. A jakýkoliv propad do mínusu evokuje jediné:

„Když nemůžeš, tak přidej víc

Zakřič prostě z plných plic

Že slovo nejde – neexistuje

Slovo nejde – neexistuje

Když nemůžeš, tak přidej víc”

A ty skutečně křičíš. Já křičela. Vzteky nad tím, že mi to najednou nejde.

A pouštěla si k tomu tuhle moji workoholickou hymnu.

Jenže jsem neviděla, jak strašně mimo jsem. Že nevidím to, co je v té písničce taky:

„Z plánů rychle sejde, hned máš důvod, proč to nejde

Problém s chůzí – máš v ní zmatky

Vpřed jdeš o krok, ale o dva zpátky”

Kdykoliv jsem se totálně psychicky a fyzicky vyčerpaná snažila cokoliv udělat, neviděla jsem, kolik toho po cestě podělám. Opravdu každý krok vpřed znamenal dva kroky zpátky.

Jenže workoholic nezastaví. Workoholic udělá jedinou možnou věc, kterou umí. Přidá.

A tak jediný způsob, jak ho zastavit, je kolaps. Fyzický kolaps. Jako se říká, že si feťák šlehne svou „zlatou”, workoholic to má stejně. Ten jeden poslední úkol, ta věta „ještě tahle drobnost a dám si volno”, to je vstupenka do náručí zubaté.

A tam už záleží, co s vámi dáma s kosou udělá. Pokud se rozhodne, že ještě není váš čas, vy sami změníte playlist. Ten můj dlouho po asi třetím kolapsu obsahoval písničku od Landy: Čas odejít.

Svět bez výkonu pro vás totiž nedává smysl. Je to jako jiná Landovina: Osmý den chaosu:„Žár spálil na prach naděje a sny

Popel se snáší na pahýly stromů”

A ty přemýšlíš, kde je to tlačítko, které zapneš a budeš zpátky.

Mám štěstí. Protože se učím dovolit si bejt jen tak. Bez výkonu. Učím se chápat, kdo jsem bez svýho fetu. A tak tu tak ležím, odpočívám a v uších mi zní Zakázané uvolnění od Michala Hrůzy:

„Někdy je to tak a nezmůžeš s tím nic,

můžeš se jen smát ze svých plných plic.

Chceš to přivolat a chceš to čím dál víc,

stačí poslouchat, co se snažím říct.

Můžeš tady stát, všemu vzdorovat,

udělat to pak, tak jak to máš rád.

Nebudem se prát, nemusíš mít strach,

chce to akorát realizovat. Na chvíli zavřít oči, vesmír se pootočí,

taky můžeš mít, co si budeš přát a co budeš chtít!

Nad hlavou je můj svět, prosím vás, odpusťte mi.

Teď zůstat ležet na zádech, dejchat vzduch pod hvězdami.

Moje aura a můj bůh ve mně hoří, zdá se mi.

Je to pravda, bludnej kruh, zakázané uvolnění.”