Tělo má lepší paměť než mozek

Tohle není příběh o tom, co jsem přežila. Je to pokus ukázat, co dlouhodobé trauma udělá s člověkem, který se jako dítě naučil přežívat odpojením od emocí, těla a vlastní vůle.

Jak se z poslušnosti stane způsob existence. Z výkonu podmínka vlastní hodnoty. Z chyby důvod k trestu. A proč dospělý rozum, který dávno ví, že za nic z toho dítě nemohlo, nedokáže jednoduše přepsat emoce a pravidla, podle kterých se člověk naučil fungovat.

Nepíšu to proto, abyste mě litovali nebo mi říkali, jak jsem silná. Píšu to proto, abyste pochopili rozdíl mezi tím něco vědět a umět podle toho skutečně žít. A proč dobře míněná rada bez návodu může být pro člověka s vývojovým traumatem stejně použitelná jako příkaz mluvit jazykem, který ho nikdy nikdo nenaučil.

Trauma nemusí znamenat „nevzpomínám si“

Když jsme děti, mozek nás někdy ochrání sám před sebou. Abychom unesli to, co prožíváme, některé věci prostě odpojí. Lidé si trauma často představují tak, že si v dospělosti nepamatujete, co se vám stalo. A někdy je to opravdu tak.

Já si pamatovala, co se mi dělo. Jen můj mozek nějak vypnul emoce. Jako bych si nepamatovala strach, děs, zmatek, stud a pocit viny, které jsem jako dítě cítila.

Trauma totiž nemusí vymazat samotnou událost. Člověk může mít zachovanou věcnou vzpomínku, ale být odpojený od emocí, tělesných pocitů nebo významu, který pro něj situace tehdy měla.

Ví, co se stalo. Jen dlouho necítí, co to s ním udělalo.

Jedním ze způsobů, jak mozek takovou situaci zvládá, je disociace.

Lidé si pod ní často představují úplnou ztrátu paměti, rozdvojenou osobnost nebo pocit, že člověk opustil vlastní tělo. I to mohou být některé její projevy. Často je ale mnohem nenápadnější.

Člověk může dál fungovat, plnit úkoly, poslouchat, reagovat na okolí a navenek prožívat všechno, co se od něj očekává. Uvnitř se ale od toho, co jeho tělo zažívá, vzdálí.

Když nemůžete utéct tělem, utečete alespoň myslí. Přesunete se do vlastního světa, příběhu nebo představy, která je bezpečnější než skutečnost. To, co se děje s vaším tělem, pokračuje. Jen vy jste na chvíli někde jinde.

Velmi dobře jsem si pamatovala dny, kdy mě měl hlídat strýc, protože babička šla do druhé práce. Pamatovala jsem si, jak jsem ji prosila, ať nikam nechodí. Jak jsem jí říkala, že to doma zvládnu sama. Cokoliv, jen abych nemusela zůstat s ním. Pamatovala jsem si i strach jí vysvětlit, proč s ním být nechci. A pocit viny, když mi vysvětlila, netušíc, co se děje, že do druhé práce chodí přece proto, aby se o mně mohla starat.

Pamatovala jsem si, jak mě „maminka“ chovala v náručí a ošetřovala mi rány, které mi pár minut předtím sama způsobila, protože jsem nesplnila jeden z náročných úkolů, které mi jako předškolnímu dítěti svěřila. A pamatovala jsem si stud. Styděla jsem se, že jí přidávám starosti. Jak mi ráda opakovala, ona přece potřebuje kvůli bráškům odpočívat. A já jí nepomáhám.

Když si v dospělosti po skoro dvaceti letech vzpomenete na ty emoce, necítíte je jako vzdálenou vzpomínku. Cítíte je stejně silně, jako když vám bylo pět nebo šest.

Dospělý racionální mozek chápe, že tehdejší situace byla absurdní. Že selhali dospělí kolem vás. Že dítě nebylo viníkem ani původcem toho, co se dělo. Jenže sílu dětských emocí, které ve vás celé desítky let číhaly, tím nevypnete. Nevypnete ani tisíckrát opakovaná dogmata své matky o tom, že za všechno si můžete sami.

Tehdy jste tomu uvěřili.

A dnes se váš dospělý mozek snaží vašim dětským emocím vysvětlit, že to, co slyšíte uvnitř vlastní hlavy, není pravda. Místo pochopení ale přichází brutální vnitřní chaos.

Souboj.

Bolest.

Strach.

Nejděsivější je strach z nepřijetí.

Celý život usilujete o to, abyste dělali věci správně a dobře. Aby vás druzí přijali. Možná dokonce měli rádi. Jenže vůbec nevíte, jak přijmout sami sebe. Neustále oscilujete mezi sebepohrdáním a přesvědčením o vlastní nedokonalosti a zbytečnosti. Přesvědčením, které vám nejdůležitější člověk vašeho života, vlastní matka, vštěpoval od útlého dětství takřka denně.

Disociace není prázdno

Právě tady je vidět jedna z věcí, které jsou pro komplexní posttraumatickou stresovou poruchu typické. U PTSD si lidé často představují návraty jedné děsivé události. Flashbacky, noční můry, vyhýbání se místům a situacím, neustálou ostražitost.

Vývojové PTSD (CPTSD) se často rozvíjí tam, kde trauma trvá dlouho, opakuje se a člověk z něj nemůže odejít. Zvlášť když se děje v dětství a působí ho někdo, na kom jste existenčně závislí. Nezasáhne jen vzpomínky na to, co se stalo. Zasáhne i to, jak regulujete emoce, jak vnímáte sami sebe a jak fungujete ve vztazích s ostatními.

Když vás vychovají jako malého robota, který nesmí cítit, protože jeho vlastní pocity, potřeby, touhy a emoce jsou otravné a nežádoucí, stane se z vás na několik let opravdu výkonný stroj. Stroj, který takřka nedělá chyby. Nemůže si je dovolit. Protože když chybuje, trest bývá zdrcující. Fyzicky i emocionálně.

Vlastně jediná chvíle, kdy je žádoucí, abyste svému pánovi ukázali emoce, je chvíle, kdy trpíte. Moje matka mě učila, že když přijde trest, mám ukázat, že trpím. Zároveň jsem ale nesměla brečet. Musela jsem trest přijmout bez odporu, i když moje vnitřní utrpení mělo být dostatečně viditelné.

Myslím, že i proto jsem později téměř tři roky tak poslušně spolupracovala se svým druhým tyranem, strýcem, který mě zneužíval. Byla jsem zvyklá plnit příkazy a přání dospělých.

Bez otázek.

Bez ohledu na to, jak moc to nechci.

Jak moc to bolí.

Jak moc trpím.

Naučila jsem se odpojovat od vlastního těla. Od všeho, co cítí.

U mě disociace neznamenala, že bych nevěděla, co se děje. Znamenala, že jsem dokázala dál poslouchat, reagovat a dělat to, co se ode mě očekávalo, zatímco jsem se od toho všeho uvnitř oddělila. Tělo mohlo cítit bolest. Mohlo reagovat. Mohlo navenek prožívat všechno, co druhá strana očekávala. Moje mysl ale mohla být někde úplně jinde.

Ve světě, který byl bezpečnější než ten skutečný. Odpojení od emocí a těla neznamená, že člověku situace nevadila nebo že ji dobře zvládl. Je to způsob, jakým se dětský nervový systém může přizpůsobit něčemu, před čím nemůže utéct ani se bránit.

To, co tehdy pomohlo přežít, ale může v dospělosti dál fungovat, i když už původní nebezpečí pominulo. Jenže tělo je prevít. A má lepší paměť než mozek. Vrací vám to.

Nejdřív po kouskách.

Jednou ale přijde příležitost, kdy vám všechno vrátí v plné síle. Přijde chvíle, kdy ucítíte vše, co jste zapomněli cítit, protože vám to kdysi někdo zakázal.

Vrátí se vina, stud a pocit zbytečnosti.

Výkon není ambice, ale podmínka existence

Najednou nedokážete přemýšlet nad vším, co jste udělali správně. Ostatně to jste moc nedokázali nikdy. Úspěch je výsledek. Cíl byl splněn.

Splněný cíl ale neznamená radost, hrdost ani těšení se.

Znamená jen:

„Další úkol, prosím.“

Pokud něco nezvládnete, dokážete se podle hluboce zakořeněného zvyku potrestat. Nezáleží na tom, že jste si cíl stanovili sami.

Dokážete přesně zanalyzovat, proč jste selhali.

Dokážete s přesností snipera určit, co příště musíte udělat jinak a lépe.

A dokážete se potrestat tím nejhorším způsobem.

Vůbec vám to nepřipadá špatné, absurdní ani zvrácené. Pro vás je to stejně normální jako pro jiného dýchání.

Když jsem s vámi sdílela příspěvek o tom, proč nesnáším hraběcí rady typu „nebuďte na sebe tak přísní“, někteří jste reagovali, že je to přece správná rada. Jenže jste si nepřečetli zbytek.

Jak se to dělá? Nebýt na sebe přísná.

Dospělá já samozřejmě chápe, že na sebe nemám být tak přísná. Ale vůbec netuší, jak přebít tu disciplinovanou malou holčičku, která už v pěti letech přijala marnost vlastní existence a větu:

„Seš debil, kterýho jsem nikdy neměla porodit. Ničíš mi život.“

Mnoho z vás jsou rodiče. Představte si, že něco takového říkáte téměř každý den vlastnímu dítěti. Pro vás je to pravděpodobně nepředstavitelné. Pro mě je stejně nepředstavitelné hledat vlastní hodnotu v něčem jiném než ve výsledku, který přináším v čemkoliv, co dělám. Když výsledky nemám, jsem v chápání vlastního světa zbytečná.

„Buď na sebe hodnější“ je neúplná rada

Moje dospělé racionální já beze zbytku chápe absurditu toho, co píšu, co cítím a čemu někde na pozadí pořád věřím. Jenže cesta od „vědět“ k „žít to“ je plná příkopů a propastí.

Zejména těch emocionálních.

Mám někdy dojem, že lidé, kteří dávají rady typu „buďte na sebe laskavější“, vůbec netuší, jak hluboko je tenhle mechanismus v člověku s vývojovým traumatem zabudovaný. Problém není, že bych nevěděla, že se nemám trestat. Problém je, že nevím, co mám dělat místo toho. Dejte mi úkol a já ho udělám.

Pokud mi k němu nedáte návod, budu se přesto pokoušet ho splnit. Budu u toho generovat chyby, budu frustrovaná, nešťastná a za každou chybu se potrestám.

A právě proto jsou dobře míněné rady bez návodu tak k ničemu. Protože to, co vás možná někdo kdysi naučil a vy jste to jen pod nánosem dospívání zapomněli, mě nikdy nikdo nenaučil.

Dospělý rozum trauma automaticky nepřepíše

Nesdílím to s vámi proto, abyste mě litovali. Lítost je emocionální projev, kterému nerozumím a neumím ho přijmout. Vlastně mě podivně popuzuje.

Sdílím to s vámi, abyste měli možnost sledovat myšlení někoho, kdo se narodil a vyrůstal jako otrok existující jen proto, aby sloužil druhým. Už jenom uvědomit si to a napsat tu větu mě stálo strašně moc.

Dospělý rozum může chápat, že dítě nebylo viníkem. Může chápat, že chyba není zločin. Že výkon není jediným důvodem, proč člověk smí existovat. Že přijetí nemusí být odměnou za správně splněný úkol. Jenže rozum sám nedokáže přepsat emoce, které se učily opačným pravidlům každý den, pod tlakem, strachem a hrozbou trestu.

Můžete vědět, že nejste zbyteční. A přesto to nedokázat cítit.

Můžete vědět, že se nemusíte trestat. A přesto neznat žádný jiný způsob, jak reagovat na chybu.

Můžete vědět, že už nejste bezmocné dítě.

A přesto se při každém selhání znovu ocitnout ve světě, ve kterém o vaší hodnotě rozhoduje jediná otázka:

Splnila jsi správně úkol?