Prolog | Nino, zabila jsi mě

Sedím na parapetu. Na širokém, měkce vypolstrovaném výběžku pod oknem, který jsem si nechala udělat na míru. Aby unesl mě, moje knihy a moje úniky z tohodle kurevskýho světa plnýho šmejdů. Pod sebou cítím dřevo, které pamatuje deset generací cizích osudů. Někdy bych přísahala, že to staré, tmavě namořené dřevo vypráví příběhy, kterých bylo svědkem. V okně mám výhled na modřanský les, kde se občas mihne muflon.

Dneska nic. Ani jeden zatracený pták, který by mi připomněl, že svět běží dál i bez mojí vůle.

Záda mě bolí. Vlastně bolí všechno, co má název. Tak se zvednu a přesunu se do svého světle zeleného ušáku. Ten kontrast s tmavým masivem kolem působí jako špatně sladěný outfit. Ale já tenhle ušák miluju. Křeslo, gauč a postel jsou jediné věci v bytě, které jsme si koupili nové. Všechno ostatní jsem nachytala po antikvariátech, aukcích a bazarech. Staré dřevo je poctivé. Nezhroutí se, když do něj kopne realita.

Opřu hlavu o opěrku a nechám myšlenky běžet.

Kdyby existoval závod v přežvykování vlastních chyb, mám doma vitrínu plnou pohárů. Co bude dál? To je otázka, kterou můj mozek opakuje jako alarm, který nejde vypnout.

Zaměstnat se? Zkusit to znovu? Nechat firmu chcípnout jako psa bez jména? A co budu říkat lidem? Klientům? Sobě?

Nepřemýšlej nad tím, nějak to dopadne, říkám si. Mozek má jiný názor.

Z přežvykování mě vytrhne ostrý zvuk telefonu.

Skoro mě vyděsí, nejsem na něj zvyklá. Poslední měsíce je můj telefon jen tichým přijímačem zmeškaných hovorů a nezodpovězených SMS. Nejde to. Kdykoliv sednu k mejlu, kdykoliv se snažím dělat něco smysluplného, něco ve mně se sevře. V lepším případě jen sedím, zírám a brečím vzteky nad vlastní marností. V horším případě se mi žaludek otočí a já aspoň půl hodiny objímám mísu a divím se, že se v něm pořád ještě nachází něco, co lze vyzvrátit.

Zvednu to. Protože samozřejmě, že to zvednu. Co když je to nový klient, který bude tím pověstným světýlkem na konci tunelu?

Mozek mi okamžitě vrátí odpověď: Anebo to bude rozjetej vlak, co tě semele na úplnej prach.

„Paní Kallenová?“

Hlas je klidný. Ne výhružně klidný, jak by se psalo v knížkách. Klidný jako úředník, jako chlap z banky, jako někdo, kdo má naplánovaný den a tohle je jen jeden z bodů v nekonečném korporátním TO DO listu.

„Ano… kdo volá?“

„Ing. Patrik Hrušanský. Jednám ohledně dluhu vůči paní Nině Vrbové.“

Nina.

Vteřinu mi to jméno nedává smysl, jako když slyšíš svoje vlastní jméno v cizí puse a nepoznáváš ho. A pak mi dojde, že dává smysl až moc dobře.

Měla jsem zavěsit. Místo toho slyším, jak říkám:

„Promiňte, ale… z jakého titulu...“

„Paní Kallenová,“ přeruší mě, „věřím, že je ve vašem zájmu spolupracovat. Máte dluh. Ne malý. Chápu, že je to pro vás… obtížné. Ale je třeba chránit také vaše nejbližší, rozumíme si?“

Samuel má dneska po obědě družinu. Petr ho vyzvedne v půl páté. Pak půjdou kupovat dárky k Vánocům pro kamarády ze třídy. To je úplně jasné, vím to, mám to v kalendáři. A přesto v tu vteřinu nedokážu uvěřit, že existuje svět, ve kterém Petr Samuela vyzvedne a oni přijdou v pořádku domů. A my budeme jíst večeři a těšit se na Vánoce, jakoby se nic nestalo.

„Nevím, o jakém dluhu mluvíte,“ vydechnu. „Nic Nině nedlužím...“

„Informaci mám přímo od ní.“ Tichá pauza. „Sama víte, že je to pravda.“

Sama víte, že je to pravda. Tahle věta je geniální v tom, jak je obecná. Pasuje na všechno, co kdy někdo někomu dlužil, dluží, nebo bude dlužit. Pasuje i na věci, které nikdy nebyly. A v tu chvíli mi dojde, že přesně tohle je jeho práce. Vnášet do lidí pochybnosti o tom, co je pravda, dokud sami sobě nepřestanou věřit.

Já vím jediné: že přesně tenhle tón má člověk, který se naučil, jak v lidech zažehnout paniku dřív, než stihnou utéct.

„Možná jste teď v obtížné životní situaci,“ pokračuje. „Možná se vám hromadí starosti. Možná… nemáte úplně prostor být racionální. Ale byla by škoda, kdyby kvůli tomu museli trpět lidé, které máte ráda.“

Vstanu a začnu chodit po pokoji. Tam a zpět, jako lev v kleci, který hledá únikovou cestu, která neexistuje.

„Chci vědět, kdo vás k tomu pověřil,“ povím, ale hlas mám tenký, chvějivý. „Chci to vidět písemně, chci...“

„To není nutné,“ přeruší mě znovu. Tentokrát ostřeji. „Důležité je jediné: jak se k tomu postavíte, paní Kallenová. Doporučuji vám situaci vyřešit rychle. A tiše. Uděláte to?“

Moje tělo chce křičet: Ne. Můj mozek šeptá: Jsi v pasti. A moje srdce jen tluče tak rychle, až se bojím, že se mi utrhne.

„Já…“ Musím polknout. „Potřebuji si to promyslet. Zavolám vám… do konce týdne.“

„Výborně,“ řekne. „Budu čekat. A věřím, že budete chtít předejít vyhrocenému scénáři.“

V telefonu nastane ticho. Já ho ještě chvíli držím u ucha. Mám pocit, že ho svírám tak pevně, až mi v ruce praskne.

A pak se mi podlomí kolena. Sjedu po zdi až na zem. Opřu čelo o kolena.

A první myšlenka, která mi běží hlavou, není ona je zrůda.

První myšlenka, která v mé hlavě uběhne světový rekord, je: měla jsem to vědět.

Měla jsem to vědět, když mi Lada řekla, ať jí nedávám podíl. Když mi Diana, moje dvacet let nejlepší kámoška říkala, ať jí nedávám podíl.  Měla jsem to vědět, když Eva přišla s těmi fakturami. Měla jsem to kurva vědět, už když mi Nina poprvé brečela na rameni s prsty svýho manžela obtisknutýma kolem krku. A já místo manipulativní krysy viděla jen obraz sebe samé. Té, kterou bych chtěla zachránit. Kterou bych měla zachránit.

Měla jsem to vědět dávno před tím, než jsem jí přepsala deset procent. Před tím, než jsem ji nazvala kamarádkou. Před tím, než jsem věřila tomu, že někdo, kdo přišel pozdě a odejde dřív, by mohl mít rád něco, na co jsem dřela roky.

A pak ta věta. Ta, která mi padne do hlavy a zůstane tam jako zatlučený hřebík:Tohle si zasloužím.

Slzy. Vztek. Hanba. Ponížení. Strach, který mě paralyzuje od kořínků vlasů až po prsty na noze.

A pak, úplně potichu, jak kdybych to říkala jen těm zdem a tomu nábytku, co tohle už viděl a dobře ví, jak to končí:

„Já už nemůžu.“